Milanov denník?

Milé děti, jistě si všechny vzpomínáte na krásnou POHADKU.602 o tom, jak princ Arcus von Sinus zamordoval zlou derivaci… („Hergot, Aničko, nebul!“) …a za ženu si vzal princeznu Sin (x)… („Čemu se směješ, Pepíčku? Proč je princ bl…“) …a jestli neumřeli… („Neřvi, Aničko, neumřeli!“) …konvergují dodnes („Ježíšmarjá, já se z vás, děti, picnu, vy zas nevíte, co je to konvergovat.“) Bylo nebylo. V jednom lineárním prostoru nad tělesem reálných čísel vznikla náboženská soustava matic tajného řádu n uctívající charakteristický polynom Fí. Maticí představenou této sekty byla stará Adjungovaná. Ta záviděla království mocného Logaritmu, že si skoro všechny funkce spokojeně konvergují, a tak se rozhodla, že království zničí. Pamětliva legendy o porážce kruté Derivace věděla, že musí nejprve zneškodnit Integrál. Ale jak? Začala si pročesávat algebraické doplňky a vtom jí bleskla diagonálou spásná myšlenka. „Sestry“, promluvila vzrušením tak hlasitě, že některé matice leknutím provedly i 3 elementární úpravy najednou, „musíme se zmocnit krásné Konstanty, dcery prince Arcus von Sina a princezny Sin (x). Vyšleme proměnnou Xí, která vláká Konstantu do nekonečně-dimenzionálního prostoru!“ Adjungovaná matice by se nejradši Hermitovsky transponovala jakou měla dobrou náladu. Počítala s tím, že jí pomohou dvojčata Nekonečnovi. Ty nikdo od sebe nerozeznal, však se lišila jenom mateřským znamínkem. Navíc bratři Nekonečnovi nikdy králi neodpustili, že je prohlásil za nevlastní (čísla) a vyhnal za devatero prvočísel, až na samé konce reálné osy. Adjungovaná matice dala přivést homogenní soustavu lineárních algebraických rovnic a poručila jí, aby se vyřešila. Když po chvíli vyšla proměnná Xí, nechala jí Adjungovaná blížit k Plus Nekonečnu, který jí ukázalo cestu ke Konstantě. Mezitím si malá Konstanta nic netušíce nevinně hrála se svou kamarádkou exponenciální funkcí na divergovanou, když tu najednou spatřila proměnnou Xí. „Že si mě nepřičteš!“, zavolala proměnná Xí (sčítání byla nejzamilovanější operace Konstanty). Důvěřivá Konstanta si Xí přičítala a přičítala, až se ocitla v okolí Nekonečna a propadla se do nekonečně-dimenzionálního prostoru. „Cha, chá“, rozléhal se ďábelský smích Adjungované matice lineárním prostorem, „teď zničíme Integrál!“ Když se princ Arcus dozvěděl, co se stalo, šel se poradit s Integrálem. „Adjungovaná matice vězní Konstantu“, stěžoval si Arcus, „nemohl by ses pokusit ji vysvobodit?“ „Určitě,“ odpověděl Určitý Integrál a vydal se na cestu. Jenže když se pokusil Konstantu zaintegrovat zpátky –ouha!– v nekonečně-dimenzionálním prostoru neměl žádné meze, a tak integroval a integroval, ale vycházely mu samé nesmysly. Zmizením Určitého Integrálu a Konstanty však v království nastala nerovnováha — ze zatuchlých diferenciálních rovnic začaly vylézat parciální derivace a vypukla válka. Lomené funkce propichovaly svými extrémy exponenciální a mocninné nepřátele, citlivé cyklometrické fňukny totálně zblbly a začaly si vyměňovat obory hodnot, hyperbola podplatila limitu a dodefinovala se v 0, odmocniny ze zoufalství zkoušely odmocnit záporná čísla a proradná parabola emigrovala do množiny komplexních čísel. Číslu e se všichni posmívali, že je iracionální, a tak zaútočilo rovnou na krále Logaritma. Ten v roztržitosti zapomněl, že je Uroze… ehm, Přirozený, a nebohé číslo e logaritmoval, až z něj zbyla 1. Tohoto zmatku využila Jordanova matice v kanonickém tvaru a ostřelovala počátek reálné osy. Už to vypadalo na zánik království, ale pak naštěstí přišla záchrana. Arcusova teta Věta se na to nemohla dál dívat a vydala se za Důkazem, který zrovna koketoval se sličnou Matematickou Indukcí. Popadla ho za implikaci, hrozivě se na něj podívala a pravila: „Nechť je na celé reálné ose všechno v pořádku!“ Důkaz výrok dokázal, a je to. THE KONEC